1. 6. 2016 - 30. 8. 2016

Autor

Barbora Chlastáková

Název

1983/2016

 

Vernisáž

1. 6. 2016 od 18.00 do 20.00

Barbora Chlastáková pojala svou tvorbu pro Galerii KIN jídelna jako kulturní událost, kdy pro galerii a v jídelně firmy Koh-i-noor formou participace reaguje na prostor jídelny skrze umělce, které vyzvala, jako spoluúčinkující. V den vernisáže tak můžete být přítomni tvorbě několika umelců: Petra Filipová / 10 zrcadel, Tomáš Beňadik / Demand, Olga Pohl / autorské čtení básní, Čtyři na šňůře / autorské čtení a hudební skupina Mirror Image / post-rock.

Barbora Chlastáková / Ztracený obraz

Pro Galerii KIN jídelna jsem nechtěla ani tak uspořádat výstavu, jako spíš kulturní událost. K obrazu a kulturní události mne inspirovala fotografie z roku 1983, na které je vidět ukradený obraz malíře Karla Lišky. Zajímavostí je, že je to také pravděpodobně jediný dochovaný snímek, na kterém je ztracený obraz zachycen.

Co se týče práce na mém obraze, jde mi především o vědomé napodobení výjevu, který můžeme na fotografii rozpoznat. Z této černobílé fotografie nelze totiž vyčíst námět obrazu, pouze představuje zlatě orámovanou monochromní malbu. Tudíž jsem se svým malířským přístupem rozhodla Liškův obraz alespoň parafrázovat.

Sama fotografie nabízí celou řadu otázek. Existuje vůbec někdo, kdo s jistotou ví, co bylo na obraze původně? Proč obraz někdo ukradl? Kdo ho vzal a za jakým účelem? Jak na něj pohlíželi zaměstnanci továrny? Jaké emoce v nich vzbuzoval? Proto jsem se v důsledku snažila tzv. „schovat“ námět pomocí prolínání figurativní a abstraktní malby. Ani divák by tak neměl přijít k doslovnému dílu, ale naopak tápat, co se mu plátno snaží nabídnout.

Námět je inspirovaný fyzickou krásou a neúprosným tokem času – myslím tím zejména ty chvíle, které ztratí na aktuálnosti a přerodí se v pouhé vzpomínky. Dále jsem se snažila přiblížit atmosféře fotografie. Je patrné, že hosté na ní zachycení přišli s určitým záměrem. To byl také důvod k tomu, proč jsem pozvala své přátele umělce, aby na této akci spolu se mnou vystoupili. Hlavní výpovědí o celé události by měla být zcela nová fotografie, která bude parafrází na danou fotografii z roku 1983.

2. 3. 2016 - 3. 5. 2016

Autor

Sonya Darrow

 

Název

Okno k oknu

 

Vernisáž

2. 3. 2016 od 18.00 do 20.00

Okno k oknu / window to window je výstavní projekt mezi dvěma továrnami, Koh-i-noor v Praze a Quaker Oats v Cedar Rapids, lowa, USA. Záměrem projektu je vytvořit prostor pro otevřený dialog mezi dvěma historicky významnými továrnami, poskytnout vhled do dědictví těchto míst skrze materiál nashromážděný v jejich prostředí. Vše začíná v Koh-i-noor. Umělkyně Sonya Darrow vytvořila pro Galerii KIN jídelna výstavu odrážející kulturní dědictví jejího dědečka a jejího tatínka, kteří v továrně Quaker Oats pracovali. Jejich odkaz je zprostředkován skrze soubor archivních materiálů, jež otec /Gayne Darrow/ a dědeček /Erwin Darrow/ poskytli. Erwin Darrow v továrně jako umělec sám působil.

Sonya pro výstavu vyrobila prošívanou ozdobnou deku z kusů látek, ručníků, oblečení a starých pytlů používaných v továrně Quaker Oats. Každý jednotlivý kousek materiálu s sebou nese příběh člověka, jenž se podílel na jeho sběru. Tato pokrývka je poctou všem řemeslníkům a pracovníkům.

Titulní obrázek výstavy zpodobňuje umělkyni a jejího dědečka stojící před jejich uměleckými výtvory: před řezbářským dílem a před uměním z textilu. Součástí výstavy jsou i fotografie z Quaker Oats pořízené v letech 1920 – 1980.

Historie práce v Quaker Oats začala už Soniným dědečkem. Ten coby řezbář často využíval prostory továrny jako vlastní atelier. Stal se tak součástí kulturního prostředí, do nějž patří i kultovní americký umělec Grant Wood. Tady je patrné propojení s výstavami a ateliérem, jež byly provozovány v prostorách Koh-i-noor. Tam sdílí Sonya svůj atelier s Marií Vránovou. Spojení mezi oběma továrnami je tak načrtnuto uměleckou činností a dovednostmi těch, kteří jsou součástí jejich prostor. Tomuto aspektu se dále věnuje samotná výstava, jež je zároveň rozmluvou dvou vzdálených míst. Další etapou výstavy bude na podzim 2016 Quaker Oats v Cedar Rapids, lowa, USA. Umělkyně zde využije právě zkušenosti nasbírané v Koh-i-noor.

Na vernisáži v Galerii KIN jídelna Sonya mimo jiné představí zvukovou a vizuální instalaci z továrny Quaker Oats, jež je výsledkem spolupráce s jejím otcem. Jeho sbírka diapozitivů z let 1950 – 1980 nabízí zajímavý vhled do industriální historie Ameriky před příchodem počítačů, kdy hlavní práci ještě zastávali dělníci. Projekci pak doplňuje zvukové dílo, které oba společně vytvořili. Tato zvuková esej se zabývá proměnami strojního zařízení a jeho zvukové paměti, přičemž zahrnuje například i zvuky dřevěných součástí nejstaršího – a stále provozuschopného – továrního stroje. Zvuková korespondence mezi Sonyou a jejím otcem probíhala po dobu několika měsíců. Společně diskutovali rozdílná zvuková prostředí: zvuky strojů, lidí a míst. Sonin otec posbíral zvuky, které mu připomínaly zvukovou paměť z Quaker Oats a svého času novátorské technologie, jež určily podobu moderních továren napříč celou Amerikou.

 

6. 1. 2016 - 1. 3. 2016

Autor

Ryan O´Rourke 

 

Název

^+8^12 

 

Vernisáž

6. 1. 2016 od 18.00 do 20.00

Před nějakou dobou jsem se začal zajímat o rozhraní počítačového programování a malby. Má to spojitost s mým starším zájmem o „nové typy obrazů“ a hranice možností nabízených obrazovou plochou. Co je to obraz, malovaný obraz? Na určité, snad banální, úrovni jsou to barevné materiály nanesené na podkladu; vrstvy pigmentu a pojidel, jejichž rozložení je určené či ovlivněné lidskou, tedy autorovou, aktivitou při tvorbě. Co vše je možné v rámci těchto hranic? Počet možných namalovaných obrazů bude velmi vysoký, prakticky se bude blížit nekonečnu. Je těžké při hledání, vymýšlení či konstrukci obrazu najít meziprostor mezi barevným šumem a konkrétností. Obrazy vygenerované v kontextu tohoto projektu tendují spíš ke konkrétnosti, která je ale znesnadněna kombinačním algoritmem i určitou programovou náhodností: přece jen jde minimálně tušit, že vznikaly z původně konkrétních podkladů, potažmo digitálních obrazů a fotek, na kterých se většinou nacházejí stopy po uchopitelných věcech a dějích.

Prostor možných obrazů bude jistě mnohem větší než množina typických obrazů. Tento fakt má mnoho vysvětlení, jedním může být to, že mnoho obrazů čerpá z objektů a vizuálních vjemů přítomných ve světě, který je nějakým způsobem ohraničený a konkrétní a neobsahuje všechny možné vizuální stimulace. Mne vzrušuje možnost, že bych mohl na obraze uvidět něco, co nikdy nikdo neviděl.

Samozřejmě každý nový obraz je něčím novým, co nikdo nikdy předtím neviděl. Chtěl jsem ale zjistit, jestli pomocí programu lze generovat obrazy, které budou typově jiné a neočekávané. Právě pro tento účel je vhodné použít nelidský faktor, nahodilost, upuštění od lidsky kreativního vstupu v některých fázích procesu. Ten se nicméně uplatňuje jak při vytváření programu a nastavení jeho parametrů, taktéž při výběru, který z vygenerovaných obrazů uplatnit, a v našem případě také při následném uměleckém zpracování námětu.

V tomto projektu se střetly dva moje zájmy. Chtěl jsem nalézt nějakou techniku, jak programově omezit rozsah generování, ale také vnést určitý lidský vklad. Vytvořil jsem jádrový algoritmus, s kterým bude program operovat, a z jehož kalkulace vyplyne výsledný obraz. Jako lidský faktor a zároveň prvek náhody mě napadla metoda zadávání textových řetězců - klíčů - text je univerzální a obvyklá forma interakce s programy.

Program tedy funguje na základě textových řetězců zadaných uživatelem. Ten zadá řetězec o libovolném počtu znaků /alfabetické, číselné aj./, které poté program analyzuje.

Hodnota těch prvních programovým způsobem určuje, z kolika předem chystaných obrazů budou vybrána data. Hodnoty jiných znaků pak určují to, konkrétně s jakými podklady, fotkami, obrazy, které se nacházejí v cílové složce, bude operováno. Data vytažené z podkladů se posléze zkombinují takovým způsobem, že následující znaky určují, jaké operace budou prováděné, při jejich zkombinování. Některé pozice či znaky také spustí nahodilou operaci, do chodu programu je tak zaveden i faktor náhody. Proto stejný klíč nebude vždy generovat stejné obrazy. Výstupem programu je pak vygenerovaný digitální obraz, který nějakým způsobem zkombinuje v sobě informace z dvou nebo více digitálních předloh a několika operací.

Protože je mi blíž svou smyslností a materiálností malba nežli výtisk digitálního obrazu, rozhodl jsem se používat generovaných obrazů jen jako námětu k malbě. Obraz pro Galerii KIN jídelna vznikl na základě generujícího řetězce „^+8^12“. Nicméně není s ním úplně totožný, jak je u malby obvyklé, snad i samozřejmé, jde tu proto také o další lidský faktor či vrstvu interpretace umělce.

Stejně jako svět kolem nás v, kterém se člověk pohybuje má určité hranice a při výběru obrazů je tím tedy limitován. Tak i u tohoto projektu je výběr ohraničen algoritmem programu, který za nás vybírá podle vygenerovaného řetězce výsledný obraz. Tento digitální záznam by se dal přirovnat procesu vyvolávání fotografií. Po zadání řetězce následuje totiž pár sekund, během kterých se výstup generuje. Těžko předvídatelný výstupní obrázek se objeví až po chvíli, což se podobá sladce napjatému očekávání nad miskou s vývojkou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Závodní jídelna

Ryan O´Rourke pro prostor Závodní jídelny uskutečnil performance, při níž vytvořil před diváky 6 obrazů o rozměru 18x24 cm, pomocí techniky, kterou si sám vytvořil a při níž využívá generovaného obrazu pomocí počítače.  
Prvním 6 návštěvníků vernisáže byla nabídnuta účast v tomto projektu. Byl od nich vyžádán textový řetězec pomocí něhož počítač vygeneroval výsledný obraz, jež umělec nasledovně namaloval vlastní rukou. Návštěvníci si autorem vytvořené dílo ponechali. 

 

11. 11. 2015 - 5. 1. 2016

Autor

Martina Hudečková a Anne Claire Barriga

Název

LA LIGNE EN ROCAILLE

 

Vernisáž

11. 11. 2015 od 18.00 do 20.00

kurátorský projekt / Eva Skopalová

Martina Hudečková absolvovala studium na pražské UMPRUM v Ateliéru porcelánu a keramiky /pod vedením Maxima Velčovského/. Ve své práci překračuje tradiční pojetí porcelánu tím, že na jedné straně experimentuje s technologiemi, ale také náměty.

Anne- Claire Barriga je také absolventkou UMPRUM, avšak Ateliéru intermediální konfrontace /pod vedením Jiřího Davida/. Pro svá videa čerpá inspiraci z přímořské oblasti Bretaně, která je jejím rodným krajem. Moře se stalo i námětem diplomové práce obhájené v roce 2008 na pařížské EHESS /Morská vlna v surfarských lmech, pod vedením Jaquese Aumonta/.

Bordury, abstrahované vegetativní motivy, vejcovec, perlovec, mořská vlna, meandr. Ornament je vstupní branou, která otevírala cestu každodenním předmětům do sféry uměleckých a stejně i naopak ji zavírala a uváděla čistě umělecké předměty do světa předmětu příliš prvoplánových se snahou se jednoduše zalíbit. Ornament je třecí plochou, je místem, kde se tzv. vysoké umění střetává s tzv. nízkým. Dnes jsou tyto sféry spíše rozvolněné a fungují spíše jako spojené nádoby. Porcelán Martiny Hudečkové vedle videí Anne-Claire Barrigy vstupuje do nového světa a naopak, obě jsou tak svobodnými krásami.
Kurátorský projekt Evy Skopalové představuje svého druhu ornament. 

K výstavě vznikl katalog /skládačka:

2. 9. 2015 - 3. 11. 2015

Autor

Alžběta Kočvárová a Markéta Černá

Název

DOKUD TO NESPADNE

 

Vernisáž

2. 9. 2015 od 18.00 do 20.00

Studentky Ateliéru fotografie pod vedením Pavla Baňky na Fakultě umění a designu na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.
Na první pohled zdání výjevu z každodenního života, avšak jejímž prostřednictvím nereflektujeme běžné rituály domácnosti, ale hlavně myšlenkové pochody člověka. Velkoformátové fotografie jsou metaforou na těžké životní situace, které nás nutí k hromadění emocí, přesto že víme, že hrozí jejich zhroucení. Tyto fotografie jsou tedy vizuálním zobrazení tendence lidského boje s neúprosnou gravitací, aslepoň do té doby, než si vše přiznáme, nebo prostě dokud to všechno nespadne.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Součástí výstavy je i instalace Jany Patočkové v prostorách Galerie KIN jídelna reagující na Závodní jídelnu:

2. 9. 2015 - 3. 11. 2015

Autor

Jana Patočková

Název

"V JÍDELNĚ"

 

Vernisáž

2. 9. 2015 od 18.00 do 20.00

 

Vystudovala teorii módy a oděvu na univerzitě La Sapienza v Římě, píše a bloguje na www.vyvarovna.com 
„Mám ráda jídelny. Veřejné jídelny i závodní menzy jsou prostory, kde se protíná vesmír osobní a kolektivní. Jsou to místa, kde se potkávají konkrétní vzpomínky a stávají se vzpomínkami sdílenými.“

 

 

1. 7. 2015 - 1. 9. 2015

Autor

Adéla Marie Jirků

Název

PIKNIK

Vernisáž

1. 7. 2015 od 18.00 do 20.00

Obrazem přenáším diváka v myšlenkách ze závodní jídelny na horský piknik. Malba nad výdejním oknem je tu určitou nadstavbou samotného děje, který se odehrává v čase oběda. Pro archetyp ozdravné vyhlídky mi byla inspirací Valašská krajina, můj symbol rodiny a prázdnin. Vycházím ze směsi vzpomínek a nálad, pocitu syrovosti a útulnosti. Nehledám realistické zachycení krajiny, ale snovou atmosféru místa, kde prostor tušíme až při přivření očí.

Adéla Marie Jirků začala vysokoškolská studia v ateliéru Ilustrace a grafi ky u Juraje Horváta /UMPRUM/, odkud se po roční stáži na Champs de la peinture u Prof. Bartoliho /ESBAM v Marseille/ přesunula do školy Prof. Lindovské neboli Grafi ka I /AVU/, kde také diplomovala.